Běh hasičů do Svatohorských schodů 10. 9. 2022

Letos to s účastí vypadalo dobře, od nás jsme se přihlásily hned 3 týmy – jeden mužský (Michal Krejčí a Lukáš Faměra) a dva ženské (já a Tereza Straková, Barbora Swietoňová a Kateřina Sobotová). Bohužel ze zdravotních důvodů museli někteří svoji účast v soutěži zrušit, a tak jsme spolu s Michalem vytvořili smíšenou dvojici.

V 9 hodin jsme se společně sešli na Svaté Hoře a šli si vyzvednout startovní čísla s balíčky. Novinkou letošního roku bylo, že smíšené dvojice nespadají pod kategorii Ostatní (tedy běžce se součtem věku nad 80 let), ale řadí se do mužské kategorie. To byl pro mě trochu šok, neboť to pro mě znamenalo, že při závodě ponesu na zádech prázdnou tlakovou lahev, tj. asi 10 kg navíc, stejně jako všichni muži. A jelikož vycouvat už jsem z toho nemohla, tak mi nezbývalo než zatnout zuby a připravit se na začátek závodu.

Vše probíhalo stejně jako v předchozích letech. Nejprve vyrazil slavnostní průvod z náměstí T. G. Masaryka na svatou Horu, poté proběhlo slavnostní zahájení, kde organizátoři závodu nejen shrnuli pravidla, ale také přivítali soutěžící ze zahraničních měst: z Italského Ledra a Německého Freibergu. Když doběhli předběžci, bylo načase, abychom se odebrali dolů do Dlouhé ulice na start. Jednotlivé týmy byly totiž pouštěny po 3-5 minutách. Měli jsme pořadové číslo 5, tak jsme to měli alespoň brzy za sebou.

Kolem půl 12 jsme si s Michalem vzali tlakové lahve na záda, helmu a vyzbrojili se dvěma hadicemi typu C s proudnicí a čekali na pokyn, že můžeme vyrazit. Hadice s proudnicí jsme po cca 120 metrech odložili a řádně spojili na kontrolním úseku a vyrazili jsme vstříc 289 schodům. Už po pár schodech jsem cítila, že letos to žádný rekordní výkon nebude. Ke konci už jsem přemýšlela, jak nejrychleji se té zátěže zbavit a zda ty schody nejsou nekonečné. Posledních pár schodů a rovinku do cíle už mě musel Michal táhnout, abych to těsně před koncem nevzdala, za což mu patří mé velké díky. Naštěstí v cíli na nás jako každý rok čekal tým zdravotníků, kteří nám ihned sundali ze zad tlakové lahve a odstrojili mě z helmy, bundy a bot. Já si na chvíli lehla, abych popadla dech a vzpamatovala se. Když už jsem získala správnou barvu a dech se mi zklidnil, přišel ke mně moderátor s mikrofonem a zeptal se mě, jakožto první ženy ze smíšených týmů, která doběhla s tlakovou lahví na zádech, jaké z toho mám pocity a dojmy. Popravdě jsem přiznala, že to nebylo vůbec lehké a že muže za jejich výkony s tímto na zádech obdivuji.

I letos bylo možné celý závod sledovat živě díky 7 kamerám rozmístěným po celé trati.

Doběhli jsme s časem 6:49 a umístili se tak na 33. místě z 38 mužských týmů. No myslím, že kdyby býval mohl Michal běžet s Lukášem, určitě by se umístili někde na předních pozicích. Ale i tak jsem ráda, že jsem si to mohla vyzkoušet. A příští rok už snad opět s Terezou za ženy a bez zátěže.