Obec Mladý Smolivec

Odhalení pomníku v Brandově

V sobotu 28.9.2013 byl v Brandově odhalen pomník mladosmoliveckému rodákovi - p. Staňkovi.

Dne 25. 9. 2013 uplynulo již 75 let od úmrtí strážmistra Václava Staňka, rodáka z Mladého Smolivce, který padl v Brandově při obraně obce v Zeleném dole a který byl členem Stráže obrany státu. V sobotu 28. 9. 2013 byl slavnostně odhalen pomník v parku u bývalé restaurace Jelen v Brandově. Celá akce byla pořádána pod záštitou Milana Veselého a Přátel 4.té obrněné divize Prácheňska.
Čest památce strážmistra Václava Staňka

Případ strážmistra Václava Staňka

Mezinárodní situace se ve třicátých letech minulého století dramaticky vyhrotila.
Našim tátům a dědkům, účastníkům bojů v první světově válce, jinak obyčejným venkovským strýcům, bylo jasné, že německý postoj ke Společnosti národů, odmítání úhrady reparací za vyvolání první světové války a znovuvyzbrojování Německa, stejně jako uchvácení Habeše fašistickou Itálií nebo občanská válka ve Španělsku za přímé účasti Německa, vyústí zákonitě v nový válečný konflikt.
ČSR vystavena fašistickému ohrožení se chystala k vojenské obraně. Po francouzském vzoru byly zahájeny práce na stálých pevnostech a pevnůstkách. O nebezpečí se rokovalo při rodinných sešlostech, o nedělních ránech před kostely i u piva. Převládaly obavy a nejistota. Odhadovalo se,co bude dál. Kdo zakročí? Kdy? Bude z toho velký konflikt? Padaly i termíny kdy by to mohlo vypuknout.
Zvláštní atmosféru horkému létu 1938 dodávala silná dělostřelba znějící od rána do večera z vojenské střelnice Brdy - Jince. Salvy i jednotlivé výstřely byly ve Smolivci, kde jsem žil, nepřeslechnutelnou zvukovou kulisou té doby.
Představitelé západních mocností předstírali, že se nic neděje a praktikovali spokojeně svou politiku nevměšování. Zřejmě v představě, že německý tlak se vybije tím správným zeměpisným směrem.
Střety československých úřadů s německou národnostní menšinou se stále vyhrocovaly. V průběhu roku 1938 konflikt přerostl v otevřené nepřátelství.
V českém pohraničí dominovalo opojení československých Němců ideologií Sudetoněmecké strany. Noční pochody s pochodněmi, početná shromáždění pod prapory s hákovým křížem, bílé punčochy, hnědé košile a krátké kalhoty s „padacím mostem“ ovládly pohraničí. Henleinova strana tím sehrávala úlohu Hitlerovi páté kolony na našem území.
Doba poměrně klidného soužití obou národů z doby Karla Klostrmana byla zapomenuta. Němci v pohraničí ochotně přijali názor, že jejich národ nemůže žít ve státě, v němž nemá dominantní postavení.
Nestačila jim vlastní samospráva, vlastní školství a zastoupení v parlamentu. Henleinova strana předkládala stále náročnější požadavky. Po obsazení Rakouska Hitlerovým Wehrmachtem začali v říši vycvičení a ozbrojení freikorps vyvolávat ozbrojené střety. Neštítili se ani sprosté vraždy.
Svědectví o tom podává nevelká deska na pomníku padlých v Mladém Smolivci, obci na jihovýchodním okraji Plzeňského kraje. Nese strohý nápis:
„Na paměť Václava Staňka strážmistra nar. 1912, který padl za vlast v Brandově r.1938. Věnuje SNB Most.“
Toto sdělení vyvolává otázky, na které náhodný návštěvník nenalézá vysvětlení. Rok 1938 byl dobou 20. výročí trvání První republiky československé a nespadá do let válečných. Zdá se proto nepřijatelné, aby někdo u této příležitosti, ve 26 letech padl za vlast. Navíc ve vojsku nejsou strážmistři. Rovněž zmínka o SNB Most dokládá, že pocta mrtvému byla složena až po roce 1945.
Mapa napoví, že zmíněný Brandov leží při samé státní hranici severně od Chomutova. Dříve narozený zpozorní a podlehne oprávněné obavě, že jmenovaný se stal obětí henleinovců.
Tím naléhavější je nalezení ověřených informací. Česká policie, následovník někdejšího zaměstnavatele strážmistra V. Staňka, vám dnes o něm, s odvoláním na citlivé osobní údaje, neprozradí nic. Jen díky spolupráci starostky obce, paní Evy Kubové a pana Milana Veselého, který jako rodinnou památku uchovává písemnosti po svém příbuzném, se můžeme seznámit s podrobnosti životní dráhy strážmistra V. Staňka a připomenout si, kdo nese odpovědnost za jeho vraždu.

 

Václav Staněk spatřil světlo světa 27. března 1912, ještě za Rakousko-uherského mocnářství v Mladém Smolivci. Měl tři bratry a jednu sestru. Otec Jiljí byl zedníkem a jedním z místních chalupníků. Když císař František Josef vydal prohlášení „Mým národům“ a vyhlásil Srbsku válku, byly mu dva roky.
Do první třídy základní školy v Budislavicích začal chodit na podzim 1918. Právě skončila válka, rozpadla se Habsburská říše a vznikla Československá republika.
Byl příliš malý na to, aby sledoval, s jakým odporem přijali rozhodnutí spojenců o vzniku ČSR čeští Němci v pohraničí. Vyhlásili ve jménu práva na sebeurčení své vlastní státní útvary. Deutsch Böhmen, Deutsch Südmähren, Deutsche Sudeten a další.
Nový stát musel tato svá území obsadit vojensky a zavést novou státní správu násilím. Po ukončení školní docházky se Václav vyučil tesařem.
Záhy nato byl povolán ke splnění dvouleté vojenské povinnosti. Po jejím vykonání přijal nabídku stát se policistou. Státní služba byla tehdy velmi ceněným povoláním. Sloužil v Praze.
V situaci, kdy finanční stráž ani místní četnické stanice nestačili pacifikovat německé výtržníky, byla zřízena Stráž obrany státu. Měla zajistit pořádek v pohraničí a ostrahu hranic. V případě vojenského napadení státu, se jednotky SOS stávaly prvním sledem obrany. Bylo to vlastně profesionální vojsko složené z členů finanční stráže, četníků, policistů a spolehlivých vojáků. V květnu 1938 měla SOS 27 000 mužů. V pohraničí byli organizačně rozděleni do praporů.
Mostecký čtvrtý prapor SOS měl tři roty, rozdělené do 58 družstev a střežil mnohakilometrový úsek státní hranice. Strážmistr Václav Staněk byl z Prahy přeřazen do druhé roty mosteckého praporu.
Odpor německých obyvatel proti českému státu po březnovém obsazení Rakouska a dubnovém Henleinově vyhlášení osmi karlovarských požadavků, se nebezpečně vystupňoval. Sudetoněmecká strana začala organizovat své ozbrojené oddíly – Freikorps. Výcvik a výzbroj získávali na území Německa.
Po Hitlerově protičeskoslovenském projevu na sjezdu NSDAP v polovině září 1938 v Norimberku, vyzval Henlein své ozbrojené oddíly i řadové soukmenovce k otevřenému puči. K jeho potlačení stačily čs. ozbrojeným silám dva dny. Místní výpady a střety různé intenzity pokračovaly pod heslem „Domů do Říše“.
To už probíhaly jednání mezi Paříží, Londýnem a Berlínem. 19.9.1938 britská a francouzská vláda navrhly čs. vládě odstoupení pohraničních oblastí Německu. Československá vláda návrh odmítla a 23. září vyhlásila mobilizaci vojenských záloh. Armáda zaujímala obranná postavení k ochraně státu. Ostraha hranice svěřená SOS fungovala.
Dne 25. září objížděla hlídka, ve složení strážmistr Staněk, řidič motocyklu se štábním strážmistrem Josefem Hříchem, stanoviště a posty SOS „na čáře“ v Brandově a nedalekém okolí. U objektu České zbrojovky v Zeleném Dole u Brandova na ně náhle ze skrytu zaútočilo palbou komando osmi henleinovců.
Motocykl havaroval, posádka skončila na zemi. Staněk po průstřelu páteře nebyl schopen pohybu. Nezraněný Hřích, zkušený fronťák z první světové války, si obezřetně počkal, až ozbrojenci vystoupí ze skrytu. Jakmile se dva z nich přiblížili na dostřel, s cílem dokonat zločin, vytáhl pistoli, oba poslal k zemi a dal se na útěk. Zbylých šest povstalců, zaskočeno vývojem situace už jen rychle odtáhlo své raněné za státní hranici. Říha doběhl do Brandova pro posily, načež zraněného Staňka převezli do nemocnice. I přes poskytnutou pomoc následkům střelného zranění podlehl.
Pohřeb strážce hranic Československého státu, mladosmoliveckého rodáka, který ani nestačil založit vlastní rodinu, se konal na farním hřbitově v Budislavicích, s vojenskými poctami a salvou čestné jednotky. Pro úplnost je nutno dodat, že zpráva o úmrtí syna byla osudnou ranou i pro jeho otce Jiljího. Skončil postižen srdeční mrtvicí.
Protože k události došlo v krizovém období státu a bezprostředně následovalo odstoupení pohraničního území, demise prezidenta republiky, labilní druhá republika a dlouhá okupace, strážmistrovi vrazi nebyli nikdy potrestáni ani vypátráni.
Pro úplnost zbývá dodat, že ozbrojené střety v okolí Mostu, tedy v Brandově, v Hoře sv. Kateřiny a u celnice Mníšek se ještě vystupňovaly. Ke skutečné bitvě tady došlo dne 27. září. Státní hranici překročilo na 200 dobře ozbrojených příslušníků freikorps. Obsadili nejen zdejší zbrojovku, ale i celé městečko. Čeští obránci museli ustoupit přesile. Rovněž celnice v Mníšku byla zcela vydrancována a zpustošena. Teprve dne 29. září, za pomoci přisunutých posil, se podařilo zatlačit útočníky za státní hranici.
Německý rozhlas v Lipsku později přiznal 15 padlých a 25 zraněných Němců v boji o Brandov. Na české straně tady kromě str. Staňka padli str. Heřmánek, des. Tománek a finanční dozorce Dlesk. Těžce raněných bylo osm. Podobné konflikty se odehrávaly v celém pohraničí.
Zklamání našich vojáků a policistů bylo dokonáno, když o několik hodin později museli uposlechnout rozkaz a obtížně znovudobytá stanoviště opustit. Dne 29.září 1938 totiž podepsali Hitler, Mussolini, Chaberlain a Daladier v Mnichově dohodu o odstoupení čs. pohraničního území Německu a 30.9. čs. vláda mnichovský diktát přijala. Pohraničí bylo odstoupeno německé straně.
Do kritické situace se dostali zdejší české rodiny. Jejich útěk do vnitrozemí s nejnutnějšími osobními věcmi mohou popsat jen oni sami.
Strážmistr Václav Staněk byl vyznamenán ministrem národní obrany generálem Ludvíkem Svobodou „Válečným křížem 1939“ in memoriam až o deset let později - dne 13. února 1948. Současně byl povýšen do hodnosti nadstrážmistra.
Pan Milan Veselý, příbuzný zavražděného, pravidelně navštěvuje místo jeho skonu, kde chystá umístění malého pomníčku.

V nevyhlášené válce, jen od počátku září 1938 do 15. ledna 1939, padlo v boji proti nacistům, beckovským a horthyovským teroristům při výkonu služby 262 československých vojáků a příslušníků Stráže obrany státu. Ve stejném období jich 316 utrpělo zranění.
O pět měsíců později, v březnu 1939, na Slovensku a Podkarpatské Rusi padlo dalších čtyřicet československých vojáků a 120 bylo raněno.

Vtírá se otázka, proč se o těchto událostech a padlých strážcích hranic státu dodnes příliš neví. Je to vina medií nebo něčí zájem že se o nich nemluví? Výsledek je jasný. Češi dnes neví, co byla Stráž obrany státu.
Oběti nacizmu z roku 1938 by si zasloužili pozornost tisku, rozhlasu i televize v historických pořadech, nebo alespoň u příležitosti státních svátků, jmenovitě při výročí 28. října. Jejich seznam a příběhy by měly být trvale vyvěšeny na internetu, aby současníci měli lepší přístup k přímým dokladům z historie našeho státu.

Autor článku: Kabátník K.