Oslavy 75. výročí osvobození naší vlasti se konaly jen komorně

Na toto výročí se pro letošní rok plánovaly velké oslavy, veteránů ubývá a je stále dobré lidem připomínat, že svoboda není vždy samozřejmostí a že se o ní musíme čas od času poprat.
I u nás jsme plánovali na 8. 5. 2020 společné položení věnců u památníků obětem první i druhé světové války, k pomníku partyzána Pimonoviče. Domlouvali jsme i program skupiny s historickými vozidly a vybavením z druhé světové války. Bohužel, jako v celé republice, tak i u nás, se muselo toto významné výročí slavit jen komorně. A tak jsem v pátek položila ke všem pomníkům věnce a poklonila jsem se památce našich občanů, kteří zaplatili za naši svobodu svými životy ve druhé ale i v první světové válce. Pomníky jsou totiž pro oběti obou válek společné.
Navštívila jsem i pamětní kámen u jednoho z úkrytů partyzána G. I. Pimonoviče, který zemřel ve svém úkrytu v lese Vypálený vedle Smoliveckého potoka. Historii válečných dob u nás, místa i partyzána spojeného s tímto pomníčkem, nám v roce 2008 zaznamenal z dostupných pramenů pan Karel Kabátník. Jeho článek, který publikoval v Kasejovických novinách, si můžete níže také přečíst. Zároveň nám toto místo připomíná i jedno z odpočívadel na cyklostezce, kde také můžete dle směrových ukazatelů pohodlně dojít k pomníčku samotnému.

Eva Kubová

Příběh G. I. Pimonovič

Na jižním okraji brdského lesního komplexu, sotva sedm kilometrů od legendárního vrcholu Třemšína, leží veskrze zemědělská ves Starý Smolivec. Za války v ní žilo necelých pět set obyvatel. Tedy dvakrát tolik než dnes. Nenajdete tady žádný kostelík, ba ani kapličku, která by svou věžičkou obci dominovala po vzoru Ladových obrázků. Ve středu obce je netradičně umístěn někdejší panský dvůr s bývalým kontribučním špýcharem a také poměrně rozměrný patrový barokní zámek z počátku 17. století, dnes přestavěný na kulturní dům.
Skromný památník padlých z první světové války na zvláštní desce uvádí, že zdejší rodák Rudolf Krátký zemřel v Terezíně 27. 4. 1945. Nedovíme se z něj, že v té době měl čtyři nezletilé děti. Ani co bylo důvodem jeho uvěznění. To vypráví náš příběh.
Někdy v únoru 1942 objevil radošický hajný Josef Šťastný ve svém revíru v oddělení „Za potoky“ tři uprchlé sovětské zajatce. Byli na útěku z lágru u uhelného dolu ve Zbůchu. Vyhladovělí a bídně oblečení, v třeskutých mrazech, jaké tehdy panovaly, jim hrozilo umrznutí. Pan Šťastný bez ohledu na všechna rizika se jich ujal. Společně s dalšími místními občany jim zajistil stravu, ošacení a ubytování do konce března. Pak se přesunuli do lesa mezi Životicemi a Kasejovicemi, do blízkosti zlatonosné šachty Jakub, která v té době byla v provozu. Pracovali zde stejně jako v Kocelovicích příbramští horníci.
Po sblížení s kovářem šachty Josefem Polákem, který měl spojení s ilegální skupinou na Příbramsku, se zajatci přesunuli přes Rožmitál do blízkosti Příbrami. V létě po zatčení a popravě šesti členů rodiny Viktorových z Věšína se dva z nich vrátili zpět do lesa u Kasejovic. Využívali krátkodobou pomoc příznivců v širším okolí.
V těžké době heydrichiády, po vypálení Lidic, kdy se každý strachoval z toho, co přijde dál, na pokyn odbojové skupiny Ing. Lízla, Hovorky a Pompla, do které patřil mj. i hajný Königsmark a Rudolf Krátký, přežívali do konce léta v brdských lesních úkrytech a v hájovně „Na dědku“. Jmenovitě se jednalo o Pimonoviče a Vězděněva. Zbytek roku 1942 a následující rok 1943 se pohybovali ve starosmoliveckém polesí a v blízkém okolí. Nejčastěji u žulolomu Baština, mezi Starým Smolivcem a Hvožďany, kde byl Krátký vedoucím. Nocovali v boudě sloužící za šatnu, kde se dalo topit.
Proti všem zásadám konspirace, často na blízké silnici od náhodných chodců a cyklistů požadovali potraviny. Dotyčný se vrátil domů a vyhověl jim. Bochník chleba a sklenice mletých vepřových škvarků jim postačila k přežití. Přesto k jejich udání nedošlo. Koncem roku 1943, když odbojové skupiny na Příbramsku a Rožmitálsku postihla vlna zatýkání, se oba Rusové znovu přimkli k naší vsi. Sblížili se s některými místními lidmi natolik, že dokonce pomáhali při polních pracích.
Počátkem roku 1944 se rožmitálský oddíl odboje zaktivizoval. Rozrostl se i počet ukrývajících se osob jak Čechů, tak zběhlých sovětských zajatců. Skrývali se stále v lesních krytech na svazích Třemšína a v hájence „ Na Dědku“. Velel jim S. J. Bobikin. Na jaře 1944 se sem přesunul i poručík S. P. Vezděněv s cílem připravovat diversní akce.
V. I. Pimonovič se do žádných střetů s přesilou nehnal. Zůstal ve Starém Smolivci, využívaje především pohostinnosti rodiny Krátkých. Na podzim 1944 byly těžební práce v žulolomu Baština, poblíž Pozdyně uzavřeny. Krátký se rozhodl pro zbudování jiných úkrytů. Zbudovali jeden na západním svahu lesíka Koceň a druhý v lese Vypálený.
Zcela náhodou byl během honu na zajíce dne 22. 10. 1944 honci – chlapci, nalezen ze země vyčnívající komínek zmíněného úkrytu. Věc se nedala utajit vzhledem k počtu a složení střelců. Jak později vypověděl Zdeněk Krátký, syn hrdiny našeho příběhu, následující den byl Grigorij Iljič Pimonovič u nich celé dopoledne a neodvažoval se vrátit do prozrazeného krytu. Odpoledne mu dala paní Krátká do košíku velkou bandasku s bramborovou polévkou a bochník chleba s tím, aby šel do druhého krytu v Koceni, ale z krytu ve Vypáleném, aby odnesl kompromitující věci. Fotografie místních sousedů a obrázky které podle nich jako malíř pořizoval. Pozdě odpoledne 23. 10. 1944 se tam odvážil jít. Bohužel v tu nejnevhodnější chvíli. Četníci za přítomnosti Gestapa už místo obkličovali. Četníka, který se k němu přiblížil s výzvou, aby se vzdal, postřelil. V nerovném boji byl přesilou přemožen. Poslední náboj si nechal pro sebe. Četníci pak ještě kryt vypálili hořící slámou, údajně pro jistotu aby ještě nezastřelil někoho dalšího. Ve skutečnosti proto, aby se toho po něm našlo co nejméně.
Na místě někdejšího krytu a skonu Pimonoviče je kamenný památníček s jeho jménem. Najdeme ho blízko silnice vedoucí z obce Mladý Smolivec do Radošic v jediném lesíku, kterým prochází. (Není zde uvedeno, že zemřel ve věku 24 let ani, že pocházel z vesnice Ivanovka v tehdejší Kirgizské SSR. V době drtivého napadení Ruska Němci sloužil jako voják základní služby. Do zajetí padl hned v prvních dnech války.)
Gestapo se za pomoci falešných parašutistů zaměřilo na Rožmitálsko. Dne 25. 10. 1944 obklíčili pilu ve Voltuši a zatkli šest lidí. Následující den obklíčili hájovnu „Na Dědku“, hajný Königsmark se synem zastřeleni, hajná zatčena. Několik lidí bylo zatčeno ještě posledního října. Hlavní úder ale přišel druhého prosince. V domku U Habadů v Rožmitále bylo zatčeno pět osob, mezi nimi i hledaný Hovorka. Dne 17. ledna 1945 zatkli Ing. Líza a 18. ledna Vězděněva v Příbrami u Vítovských. Celkem bylo zatčeno kolem 30 osob. Z toho 23. 3. 1945 popraveno šest, 4. 4. 1945 dalších osm, 19. 4. pět, 20. dubna popraveni dva (Hovorka a Habada). Poslední byl popraven dne 2. 5. 1945 na Pankráci Vězděněv.
Rudolf Krátký byl zatčen 20. února 1945 (pravděpodobně jej vyzradil při některém z těžkých výslechů asi Hovorka). Se svou tělesnou konstrukcí by byl přežil, ale podlehl v Terezíně dne 27. 4. 1945 infekci tyfu. Zemřel ve věku 42 let.
Dva kameny s nápisy, to je vše co připomíná drama prohry dvou mužů. Život ztratili při nelegální, chcete-li odbojové činnosti. Prakticky jen při obyčejné solidaritě jednoho soucitného s pronásledovaným psancem. Přísně vzato dnešním pohledem, představovali zbídačení zajatci bez přístřeší, bez prostředků a bez dokladů vlastně jen politování hodné bezdomovce. Ovšem v těžké době, kdy každá pomoc jim poskytnutá nabývala zločinnou podobu těžkého provinění proti zákazu ukrývání a podpory osob stíhaných okupanty.

Karel Kabátník, roku 2008