Zpívání koled v Budislavicích

Co s tím?
Jsou zdejší kraje opravdu tak ateistické, jak se tvrdí a jak koneckonců ukazují statistiky? Je kostel navštěvovaný týdně čtyřmi lidmi opravdu příznakem bezbožnosti obce? Opravdu lidé o vše, co souvisí s kostelem nemají elementární zájem?
Kostel sv.Jiljí v Budislavicích (založen na začátku 14.století) jistě nepatří k architektonickým skvostům do učebnic středověké architektury. Ale je dominantou obce i nejbližšího okolí, dává mu historickou váhu, jakou nám mohou závidět miliardy lidí na celém světě, a svým stylem, který se nikdy nevypínal, naopak pokorně přijímal okolní reliéf i možnosti mikroregionu a je milým svědectvím života našich předků. Úpornost, s jakou se tato malinká obec drží již staletí při životě přes všechna administrativní řešení nerespektující historickou paměť krajiny a mikroregionu, je svědectvím nejen o prapředcích, ale i o současnících. Ten kostel je součástí jejich paměti i dennodenního lopotění. Také hrdosti, jaká se neukazuje, ale je cítit v atmosféře obce. Kolikrát jsem byl za poslední čtyři desetiletí svědkem skeptických předpovědí o zániku obce, o její přeměně na chalupářský skanzen – to v nejlepším případě. A přesto – rodí se děti, ztracené dcery i synové se vracejí, obec přitahuje i náplavu. Má svoji afinitu. Paměť krajiny a života v něm se prostě ošálit nedá. A kostel je kotvou této paměti.
Mluvím-li dnes o kvalitě života – jistě se nevyhneme čističce, kanalizaci. Jistě se nevyhneme ostudnému osudu bývalého budislavického dvora, dnes v ruinách a bez stopy výčitky opuštěného kasejovickým Agrochovem. Ale stejně tak se nevyhneme otázce osudu budislavického kostela. Ovšem, není to ruina. Nikdy nebyl, ani v dobách nejtěžších. Mnohé kostely v západních Čechách by mu mohly závidět – nová střecha, opravená věž, žádné rozbité okno. Ale jen pár návštěvníků jednou týdně – na první pohled něco jako mrtvý památník, mimo hodinku týdně stále zavřený? Nedivím se páteru Čeplovi, že sem dojíždí bez nadšení. Začarovaný kruh? Co s takovým kostelem? Na druhé straně je v obci i v okolí náboj, jaký chce život kolem kostela oživit. Nejen pro malou obec věřících. Ale i pro tzv. ateisty. Příklad: obec požádala pátera Čepla nejprve o sváteční svatováclavskou mši zakončenou českou hymnou a s následným lampiónovým průvodem po okolních vsích. Vyzvala jej k vánoční mši se zpívanými koledami. Po skončení adventu, jak se sluší a patří. 29. prosince přišlo a přijelo možná sto lidí. Takovou návštěvu nepamatují ani dříve narození. Od druhého oblouku od vchodu kostela nabito. Program v kostele třičtvrtěhodinka, ale ve skutečnosti se protáhl na tři hodiny - i se sousedským popovídáním před kostelem, při svařáčku a klobásách. Zpívaly nejen děti ze souboru Notička, ale celý kostel. Idylické obrázky, jaké ke kostelu nasvícenému zevnitř i venku, orámovaném ojínělými lípami, v tomto krásném čase opravdu patří. Sváteční zážitek. To slovo podtrhuji, aby si každý uvědomil, že má stejný kmen jako slovo posvátný, svatý. To je to, oč tu v těchto ateistických dobách jde. Máme relativně všechno, ale chceme, my tzv. ateisté, „sváteční zážitky“ – těch se nám nedostává. Myslím, že je to výzva, nejen k páteru Čeplovi.
Co dále s kostelem? Co s námi? Jistě přijdeme s dalšími návrhy. Zavřený kostel je, s odpuštěním, bezbožnost. A řeči o zlodějích malichernost. Od toho tu v normálně fungujícím státě jsou kamery, policie, obec sama. My stojíme o to, aby kostel sv.Jiljí opravdu žil. Možná jsme odcírkevnění, ale ne bez vyšších potřeb. A čekáme na pastýře, jaký by oslovil i nás, ateisty. Podle slov věřících z 29. prosince v kostele sv.Jiljí v Budislavicích – i oni by to uvítali.
Budislav Smolivecký